Poprvé jsem na sobě neměla punčocháče, ale i tak to stálo za to!

Mám ráda Vánoce a ve své podstatě mám ráda tradice. Přesto se čas od času rozhodnu, že udělám nějakou malou změnu a pustím se do nevinného upgradu. Občas se mi to vymkne z rukou a nakonec to končí tak, že mám pocit, že nezůstal kámen na kameni. Jako třeba letos. Kdyby nebylo mého manžela, který je výjimečný člověk, tak by u nás Vánoce vypadaly jak experiment dvacetiletých alternativců, kteří se rozhodli pro challenge všeho, co dosud platilo.

Začalo to všechno tak nevině. Jako dítě jsem se těšila na to, až ozdobíme stromeček. U našich doma jsme ho zdobili až na Štědrý den. Takže letos, když děti viděly ozdobené stromky v OC a ptaly se mě, proč si ho neozdobíme taky, došlo mi, že vlastně jediný argument, který mě napadl je: „Protože se to tak dělá!“ A to zrovna není argument, který by obstál nejen před dětmi, ale především přede mnou samotnou. Všichni tři, plni dětské radosti, jsme se vrhli na Aleše, který neměl šanci přesile odolat a koupil stromek. Jediné, co si vybojoval, že letos už žádný jiný kupovat nebude. Což jsem považovala za zbytečně negativistický postoj, protože kvalitní jedlička přeci snese všecko. A navíc nám vždycky vydrží ještě dlouho po Vánocích, tak proč by nevydržela před Vánocemi. To je přeci jasný!

Radostně jsme se hned vrhli na zdobení stromku a se začínajícím adventem jsme rozsvítili nejenom světýlka na domě a v domě (respektive všude v domě, vyjma záchodu, opravdu všude), ale i na stromku. Hrdě jsem sdílela na FB, jak je dobré dělat si Vánoce, jak chceme. Ozvalo se mnoho lidí, kteří psali, že to mají podobně a já si lebedila a svítila na stromku a zpívala koledy. Radost mi trochu kazily hromádky jehličí, které se už od druhého dne objevovaly pod stromkem. No nic, vypadá to, že je to zřejmě nějaký slabší kus.

U mých rodičů jsme měli nádherné skleněné koule a ozdoby, tak i já jsem si nakoupila podobné, za hromadu peněz. Potrpěla jsem si na to, že mám krásně sladěné ozdoby a ne žádné plastové baňky. S dětmi jsem vše přehodnotila a skleněné ozdoby schovala na půdě a pořídila nerozbitné kousky. Dokonce jsem v návalu předvánočního dojetí zvolila i ručně vyráběné řetězy. Což se postupem času ukázalo jako velká neprozřetelnost. Protože děti zhruba dva týdny před Vánocemi onemocněly a z dlouhé chvíle doma vyráběly všechno možný a hrdě to věšely na stromek. Mikuláš přinesl Kinder vejce a v nich plastové andělíčky a trolíky, či cosi takové. Rozhodně to mělo na sobě šňůrky. Stromek se postupně měnil. Protože větvičky bez jehličí připadaly dětem smutné, tak pokaždé něco vyrobily. Stromek samou radostí a pod vahou ozdob postupně dával spodní větve až na zem. Týta říkala, že dává ruce na zem, aby neupadl. No asi měla pravdu. Aleš jenom občas připomněl, že jiný stromek letos nebude. A já radši přestala zapínat elektrická světýlka, protože jsem se na to nechtěla koukat. Bylo mi jasné, že letos prskavky nebudou nejenom na stromku, ale ani v obýváku, protože by to bylo příliš riskantní.

Já dostala nejhorší mužskou nemoc na světě a postavila jsem se k tomu jako správný chlap. Lehla jsem a nemohla jsem s dětmi péct ani cukroví. Pár dní před dnem D, jsem dostala ještě horečky a byla jsem ráda, že jsem ráda. Neměla jsem ani upečeno, ani uklizeno. A tím, že Aleš přestal jíst maso a já celého kapra nesním, věděla jsem, že slavnostní večeře bude taky jiná, než obvykle. Chvíli to vypadalo, že nebudeme mít ani zabalený dárky, ale to jsem z posledních sil zvládla. Nakonec Aleš přivezl cukroví od mamky a udělal sám bramborový salát, obalil pro sebe sýr a pro nás klobásu. Pro děti vyhlásil bojovku a uklidili celý dům. A zametli pod stromkem něco jako opuštěné mraveniště, aby měl kam Ježíšek dát dárky.

Zbývalo jediné. Moje módes róbes. Každý rok se Aleš náramně baví. U nás se totiž vždycky k večeři házíme do gala. A to doslova. Pamatuju z dětství, jak jsme se museli před večeří vykoupat a pak obléknout do slavnostního. Přesně si vzpomínám, jak jsem jako malá nesnášela oblékání punčocháčů na vlhké tělo po koupání a jak mě ty punčocháče štípaly. Přesto jsem to každý rok dala a dávám. Možná by se v tom Freud mohl pohrabat. Ale podle mne to k Vánocům patří. A navíc dneska už punčocháče neštípou. Takže každý rok mám na sobě šaty. A samozřejmě děti to mají také tak a Aleš už vlastně také. Jen se u toho vždycky baví. A říká: „Pozor děti, jsou Vánoce, maminka půjde do punčocháčů.“

Letos jsem to nedala! Prostě jsem na to neměla sílu. Takže jsme všichni zůstali v pyžamu. Ano, zbytek týmu mě podpořil i v tomto. Je mi jasné, že je to stálo velké přemáhání. Poprvé jsem se válela u televize a koukala na pohádky a nepotřebovala organizovat výlety a všechny kolem. Večeře byla výborná. Stromek přežil i Štědrý večer a Boží hod. Děti byly šťastné, že jim Ježíšek naježil. A my byli šťastný, že jsou děti šťastný. Takže klasika. Na fotkách vypadáme, jako když fotíme katalog pro LIDL s názvem „flanelový týden“.

Jeden můj kamarád často říká: „Moni, důležité je nepřepálit start!“ No a já ho zřejmě letos přepálila. Je fajn rozhodnout se, jak mají vypadat Vánoce mého gusta. Ale tak, aby to bylo reálné. I když všechno se ovlivnit prostě nedá. Přesto to byly Vánoce, na které budu vzpomínat. Byly jiné, nehodnotím, jestli lepší nebo horší, ale jiné. Netvrdím, že některé věci příští rok nezopakujeme. Protože Aleš dělá mnohem lepší salát než já. To se zjevně prokázalo. Ale punčocháče si snad příští rok zase obléknu. Aspoň k té večeři. I když vím, že svému drahému připadám sexy i v pyžamu, s tlustýma ponožkama a čepicí na hlavě.

Tak hodně zdraví do nového roku.

Monika

PS: A s tím stromkem ještě uvidíme, mám přeci rok na to, o tom přemýšlet 🙂

CategoryŽivotní styl