seru-na-text_pr4

cover-seru-na_final2

Proč číst něco s tak šíleným názvem?

Protože tohle je eBook o skutečném životě, který žijeme. Není to sbírka teoretických návodů, jak by to mělo být. Návodů, které fungují za klidového a pohodového stavu. Ale běda, když se objeví stres, nevyspání, únava nebo nové situace, na které ještě nemáme nastudovaný návod. Tohle je o principech a chápání procesů, které se odehrávají a vyvíjejí spolu s námi a našimi dětmi. Principech, které vedou k vývoji důvěry, odpovědnosti a zralé osobnosti.

Jsem mamka dvojčat Emmy a Adama. A jsem lektorka emoční inteligence a osobnostního rozvoje. Jsem manželka svého milovaného muže. A mám mnoho dalších rolí, tak jako většina žen. Jsem reálná a nejen teoretická. Skoro každý den pracuji s lidmi na jejich rozvoji. Ať už v rolích rodičů, partnerů nebo jiných životních či pracovních rolích. A každý den jsem se svou rodinou a řeším obyčejné i neobyčejné situace. Spojila jsem to co vím, a to, co žiju.

Na reálných příbězích z našeho života se naučíte:

  • Porozumění emocím dítěte i svým vlastním.
  • Pochopíte, jak fungují základní principy a procesy, které vás povedou a budou vám dávat směr.
  • Naučíte se dívat na věci v širších souvislostech a to vám dá možnost zachování si vlastní autenticity.
  • Už nebude potřebovat návody od cizích lidí. Samy se dokážete rozhodnout, jak situace řešit.
  • Když víte, kam směřujete a co pro své dítě chcete, a zároveň chápete principy fungování, dokáže lépe ustát tlak okolí.
  • Začnete vnímat těžké chvíle jako možnost, jak se posunout dál.
  • Proces učení, aby jste se mohli lépe zorientovat a nevzdat svou cestu.

Jsou dny kdy svítí slunce a chvíle, kdy se přežene bouřka. Jsou bouřky, které vyčistí vzduch a lépe se dýchá. Jsou ale také bouřky, po kterých zbydou polámané stromy a zničené domy. Přeji Vám, ať se z vašich bouřek stává postupně příjemný deštík, který dává vláhu pro dobrý růst.

Andrea Janečková

Jak nejlépe vychovávat své děti? Otázka, kterou jsem si kladla jako bezdětná i teď, když jsem mámou. Neexistuje konkrétní rovnice či návod, to už dávno vím, ale je tu několik možností, jak na to, jen si vybrat tu správnou cestu. E-book nabízí plno osobních zkušeností a příkladů, které mi pomohly být v mnohém lepší mámou a kamarádkou pro své dítě.

andrea-janeckova_kr

marketingová specialistka

Mgr. Jana Krumpholcová

Rodičovství je ta nejnáročnější disciplína, na kterou má každý nějaký zaručený recept. Jenže po nějaké době se ukáže, že žádný model výchovy není dokonalý. Dokud nenarazíte na tento e-book! Je v něm veškerá podstata správného rodičovství, jestliže chceme jako rodiče i děti zůstat sami sebou a přitom žít šťastně a v lásce spolu.

jana_deti_ii-pr150px2

zakladatelka lesní školky

Ing. Hana Janečková

Již samotný název mne provokoval k přečtení – šlo to dobře, s chutí – někde jsem se hluboce zamyslela, někde jsem poznávala sama sebe a někde jsem si řekla „jó, to je dobrý, to zkusím“. Monika popisuje svou cestu rodičovstvím, z níž se můžeme inspirovat. Nabízí mnohá témata k zamyšlení, která jsou pro rodiče beroucí svou roli vážně, jistě aktuální.

hana-janeckova5

spoluzakladatelka školy s Montessori přístupem

Jana Špidrová

Při čtení jsem byla mile překvapena. Psaná ,,teorie“ vás přiměje k zamyšlení a hledání správného řešení. V ebooku najdete rady, jak jednat se svými dětmi a při čtení některých příběhů se budete usmívat ,,pod vousy“ a nebo souhlasně přikyvovat či žasnout?! Tak či onak si myslím, že není nic lehčího než udělat si svůj názor.

jana-spidrova_kr_pr

kreativec na mateřské dovolené

Monika Just

Nečekejte návod „Jak chovat zvířátko“!

Taky už máte dost knížek o vědomé výchově či nevýchově, šťastném dítěti nebo milujícím rodiči? Přiznám se, že já už ano. Mám pocit, že je spousta knih, které dávají zaručené návody na život. V teoretické rovině je to super. Všechno do sebe zapadá. Návody jsou logické a fungují, než přijde praxe. Únava, stres, křik nebo výbuch a pak následuje pocit vlastního selhání. To jsou okamžiky, kdy přestávají návody fungovat. A to je přesně ta chvíle, kdy se potřebujeme podívat hlouběji. Není potřeba lámat si hlavu s krkolomnou větou, která je popsaná v příručkách šťastného rodiče.

Důležité je znát, rozumět a dodržovat základní principy a procesy, které vedou k výchově zralých osobností.  A mimo to, potřebujeme vědět, že je normální, že chvílema mi to jde s písní na rtu a chvílema sebou plácnu do kaluže. Že já jako matka, jsem normální. A že i já se učím být matkou, být sama sebou.

To je život!

Monika Just 

           

 

Mnoho let pracuji ve vzdělávání a jsem autorkou seminářů na různá témata. Protože téma spolubytí s dětmi je pro mne tak zajímavé a v mém životě hodně důležité, rozhodla jsem se, že nejzajímavější myšlenky sepíši a budu publikovat.

Na otevřených seminářích vidím mnoho lidí, kteří mají silnou motivaci pustit se do změny. Do změny ve smýšlení o sobě samotných a do změny v přístupu k výchově. Mají proto nejlepší důvod – své děti.

 

 

Tento ebook je pro Vás, kteří hledáte svou cestu, a chcete po ni kráčet zvesela. Je zdarma, protože věřím tomu, že je potřebný a zároveň chci, aby rodiče měli možnost dostat se k informacím, jak to dělat „jinak“. Proto budu ráda, pokud ho budete doporučovat a sdílet mezi další rodiče, které může inspirovat.

Je první a už mám rozpracována další témata. Zatím se potěšte blogy, videi nebo přijeďte na kempy nebo otevřené semináře.

signature-monika-accent-5

lonika
Tatiana Lonika Kučerová

Předmluva

Hmm, že by ještě někdo jiný než jááá? – napadlo mě při prvním pohledu na název a se zvědavostí mně vlastní jsem se pustila do e-booku.

Mám ráda přehled a jednoduchou orientaci a právě tak se Monice povedlo shrnout nejdůležitější principy komunikace (nejen s dětmi). Věrné příklady ze života přidávají na laskavosti a vybízí ke zkoumání.

Jsem matkou dvou dětí, zvídavých kluků s vlastní hlavou (rozuměj nevelkou ochotou se podřizovat) a neustále se zajímám o to, jak vše zvládnout, nevyhořet a neztratit při tom důstojnost.

Často se ptám:  Jak na to, aby z dětí vyrostli slušní lidé? Jaké potřeby ošetřit u sebe? Proč dítě dělá, co dělá? Mám se omluvit? A co hranice, pochvaly, pravidla, lhaní a srovnávání…

Vážně mě zajímá, jak ve vypjaté situaci vědomě pracovat s emocí, včas ji rozpoznat, vědět, co ji spouští a umět ji projevit adekvátním způsobem. Tedy hlavně, ne na úkor svých vlastních dětí (kdo to nezná, ať zvedne ruku ;-).

Hlavou mi při tom probíhá, přesně jak píše autorka:  „Na tohle přeci nemůže existovat jednotný recept. Něco jako hoďte tam dvě vejce a mouku….“

E-book mě vlídně vtáhl a na konci jsem zjistila, že bych ráda četla dál. Osobní průzkum na poli emoční inteligence, které se téma dotýká, považuji v dnešní době rozhodně za smysluplný, ne-li rovnou klíčový.

Jak píše autorka: „…skutečnost, že chápu a ctím základní princip, mi dává směr.‟

S radostí doporučuji.

Tatiana Lonika Kučerová

kmotra tohoto e-booku, matka dvou synů, terapeutka, lektorka, autorka a ředitelka Festivalu chytrého učení

  • Kapitola 1 – Všechno je jinak

    MINULOST

    Otevřeně se přiznávám k tomu, že když jsem neměla svoje děti, měla jsem ve výchově dětí naprosto jasno. Měla jsem jasnou představu o tom, jak se mají děti správně vychovávat. A myslím, že jsem sama sebe ve své drzosti považovala za odborníka. Vždyť už jsem vychovala dva psy, dokonce bulteriéry. A to je nějaký oříšek. Tak co na tom všichni mají. Prostě jen každé dítě má jasně vědět, kde je jeho místo. A důležité je se z něj nepoprdět a nechat ho, ať se trochu otrká. Podle mé teorie dokonalého dítěte, byla většina dětí v mém okolí fakani a jejich rodiče nezvládali svou roli rodičů. Málokterý z mých přátel uspěl v mém vlastním hodnocení jako úspěšný pedagog.

    Nechápala jsem proč, vždyť je to tak snadné. Hluboce se dnes klaním před všemi svými přáteli, kamarády, známými i neznámými lidmi, které jsem kdy mohla pozorovat při komunikaci s jejich ratolestmi. Mnozí mi byli velkou inspirací a vážím si všech okamžiků, kdy jsem mohla vidět, jak hledají svou cestu. Ať už přistupovali k výchově jakýmkoliv způsobem, měli všichni jedno společné. Chtěli pro své děti to nejlepší. Většina rodičů, které znám, mají velký zájem na tom, aby z jejich dětí vrostli slušní lidé. A já si dnes vážím toho, když lidé přemýšlejí o tom, jaká ta jejich cesta má být.

    PŘÍTOMNOST

    Dnes žiji krásu okamžiků se svými dětmi. A pochopitelně někdy i tíhu toho, jak si teď zachovat principy hodnot, partnerství a zdravého rozumu. Jak se chovat, mluvit.

  • Kapitola 2 – Třináct funky pravidel

    PROČ VÝCHOVA

    Mnoho rodičů, se kterými se potkávám, často mluví o tom, jak přistoupit k výchově dětí. Zda to nechat běžet, jak to přijde a jak to dělali naši rodiče. Nebo o ní přemýšlet a přistupovat k ní vědomějším způsobem. Neexistuje jednotná odpověď, protože každý jsme zažili něco jiného a vycházíme z jiného prostředí.

    Pro někoho je naprosto přirozené, že vede své děti partnerským způsobem. Někdo jiný naopak děti nechává zcela bez hranic, ať si na vše přijdou sami. Někdo nejde pro ránu daleko, protože poslušnost a disciplína jsou na prvním místě. Já nehodnotím, sama hledám cestu.

    PROČ ZROVNA JÁ? LEKTOR PRO DOSPĚLÉ…

    Pracuji jako lektor osobnostního rozvoje. Pracuji s lidmi ve firmách i na otevřených seminářích v jejich volném čase. Díky této příležitosti se potkávám s dospělými lidmi a vidím, co je trápí v dospělém věku.

    A čím dál více si uvědomuji, že mnoho z toho má kořeny v našem raném dětství.

    V dospělosti se pak trápíme a hledáme dostatek vnitřní motivace, abychom se zbavili návyků, které používáme celý svůj život. Návyků, které nám původně pomáhaly, ale postupně nás spíše brzdí, nebo jinak komplikují život.

  • Kapitola 3 – To snad an nemusela psát

    PRAVIDLA PRO AUTORA

    Skutečně, když jsem si sepsala pravidla, kterým se chci v tomto ebooku věnovat, toto pravidlo jsem nepovažovala za nutné zmiňovat. Tedy vlastně, je to pravidlo, které je nejdůležitější a já ho považuji za úplný základ a samozřejmost. Možná jsem měla pocit, a stále mám, že každý, kdo si stáhne tento ebook, pravidlo zná a drží se ho. Protože už před sto lety Marie Montessori říkala rodičům, aby o dětech nemluvili špatně. Přesto mě včerejší zážitek vede k tomu, abych sedla a napsala kapitolu, o které jsem si myslela, že ji nebudu muset psát.

    Nedávno jsme si udělali příjemný piknik u Sázavy. A moc jsme si to užívali. Děti si hrály ve vodě a stavěly hráze a tak. Prostě pohoda. Přidala se k nám ještě rodina s malou holčičkou, tak jeden a půl až dva roky. Tatínek si s holčičkou hrál a věnoval se jí. Maminka se nejdříve opalovala a pak se k nim přidala. Společně byli všichni u jezu a pak šli z vody ven. Tedy tatínek chtěl ven a maminka, že se půjde ještě koupat. Holčičce dali na výběr, zda chce jít na břeh s tatínkem, nebo půjde ještě do vody s maminkou. Holčička se nejprve rozhodla, že půjde s maminkou do vody, ale sotva udělaly tři kroky a ona viděla, jak se tatínek vzdaluje, rozmyslela si to. A tak se maminka vrátila ke břehu a dala holčičku tatínkovi.

    Situace se opakovala. Holčička chtěla k mamince, do vody. A tak tatínek holčičce vysvětlil, že jde jen na chvilku na břeh a že za nimi znovu přijde do vody. Máma ji podala ruku a šly do vody. Ale holčička se zastavila a chtěla na tatínka počkat. V tu chvilku to v mamce bouchlo.

  • Kapitola 4 – Emočka je nejenom o emocích

    ABY DĚTI MĚLY DŮVOD BREČET

    „Nebreč, nebo ti dám přes zadek, abys měl důvod!“

    Poznáváte to někdo? Slýchával jste to někdo, když jste byl malý? Já jo. A docela často. Taky jsem musela chodit za dveře a směla jsem se vrátit, až se když jsem se uklidnila. Dušek ve Čtyřech dohodách říká:

    „Okamžitě se uklidni!“

    A to je úplně stejný nesmyl. Vzpomínám si, jak jsem seděla v pokojíčku, nohy se mi kroutily vztekem a vůbec jsem nevěděla, co s tím. Byla jsem malá a neuměla jsem si s tou velkou emocí poradit. Pojďme si narovinu říct, kolikrát ani v dospělosti neumíme s emocemi pracovat. No jasně, vždyť nám to v dětství zakázali. Tak jak to má zvládat malé dítě?

    MALÉ CVIČENÍ

    Jak těžké je pro vás identifikovat svoje vlastní emoce?

    Když se vás zeptám, jak se cítíte? Jak složité je pro vás uvědomit si to?

    A jak snadné nebo nesnadné je pro vás mluvit o svých emocích?

    Jak často říkáte svým blízkým, jak se cítíte? Nebo co k nim cítíte?

    A jaké pro vás je, vidět emoce jiných lidí?

    Mnoho lidí raději řekne, že mluvit o pocitech je ztráta času. Že na to prostě nejsou. Nebo že je to dokonce nezajímá. Že jim je nepříjemné vidět emoce jiných lidí. Ale proč?

    Copak jsou emoce něco špatného?

  • Kapitola 5 – Škoda rány

    KONFLIKTY, PARTNERSKÝ PŘÍSTUP A TRESTY

    Co je partnerský přístup? Jak být partnerem pro své děti? Máme vůbec být partnery pro své děti? Nepřehání se to poslední dobou s tím respektem k dětem? To jsou nejčastější dotazy rodičů i prarodičů. Abych vysvětlila, co je partnerský přístup ve výchově dětí, začnu od konfliktů a mylného pocitu, že děti máme trestat.

    Trestání a nářez je často velkým tématem mnohých rodin. Hodně se mě lidé ptají, proč svoje děti netrestáme a nechceme v naší rodině připustit bití. A mám k tomu mnoho důvodů, které vám postupně vysvětlím.

    MALÉ CVIČENÍ

    Představte si, že jdete na procházku po vesnici, v které bydlíte. A najednou vidíte sousedy, které znáte od vidění a jen se zdravíte, jak sedí na zahradě a pijí kafíčko. Mávnete na ně na pozdrav. Sousedi přijdou k plotu a dají se s vámi do řeči. Je to příjemné popovídání a pozvou vás na zahradu na kafe, ať nestojíte u plotu. Protože je to příjemné a vy nikam nespěcháte, pozvání přijmete. Sedíte a pijete kávu, jíte bábovku a celé se to nějak protáhne. Sousedé začnou grilovat a vy chcete odejít, ale říkají, že ne, že budou moc rádi, když zůstanete.

    Ok, ještě pobudete.

  • Kapitola 6 – Trochu jiná motivace

    POCHVALY A ODMĚNY

    Pojďme se podívat na pochvaly a na odměny. S těmi je také potíž. Vysvětlovala jsem, že nedává smysl děti trestat. Protože když děti zlobí, mají k tomu většinou nějaký důvod. Buď je to něco nového, co je třeba vyzkoušet a pochopit to. Pak potřebujeme nové pravidlo, nebo pokud to jde, tak ještě lépe dohodu. Anebo prožívají emoce, které neumí zpracovat, a pak je na nás, abychom je podpořili v jejich vnitřním procesu.

    Když říkám, že není třeba trestat, tak řeknu, že není třeba ani odměňovat. A myslím to vážně.

    MOTIVACE

    Vysvětlím, jaký je rozdíl mezi vnější a vnitřní motivací.

    Vnější je ta, kterou nám nabízí svět kolem nás: například mzda, auto, domek, titul, mobil, prostě odměna za to, co uděláme. Představme si, že řekneme dítěti, že když namaluje obrázek, dostane od nás zmrzlinu. Dítě namaluje obrázek, protože chce zmrzlinu. To je vnější motivace. Je otázka, jestli dítě namaluje obrázek, i když mu zmrzlinu neslíbíme. Protože k tomu, aby namalovalo obrázek, za který nic nedostane, potřebuje vnitřní motivaci.

  • Kapitola 7 – Ocamcaď pocamcaď

    HRANICE

    Už jsem psala o tom, že ve výchově je jednou z důležitých kvalit nastavovat dětem hranice, které vytváří jejich vlastní prostor. Prostor, ve kterém se mohou bezpečně a svobodně pohybovat, rozhodovat a jinak se projevovat. Když se na to podíváme, uvědomíme si, že nejprve učíme dítě vnímat naše hranice. Protože dítě ještě žádné hranice nemá. A tak mu laskavě a důsledně ukazujeme, kde jsou naše hranice a ono si postupně vytvoří své vlastní. A ty se zase učíme respektovat my. A postupně děti učíme přebírat odpovědnost za svá svobodná rozhodnutí, s důvěrou, že ony to zvládnou samy. Tyto hranice se vyvíjejí s ohledem na vývojový program dítěte.

    Když naše hranice nastavíme, je nutné je konzistentně dodržovat, a kdykoliv je dítě překročí, laskavě ho na to upozorníme a ukážeme mu, jak to má být. A pokaždé, když nastaví dítě hranici nám, respektujeme ji. Přesně tak, jak to očekáváme my od našich dětí. Naše hranice dětem definujeme nejlépe pravidly a společnými dohodami. Důležité je být důsledný.

    Zní to logicky, ale ruku na srdce, téma hranic a jejich identifikace je i u dospělých velké téma a často bývá zdrojem mnoha konfliktů. Mnoho dospělých vlastně vůbec neví, kde jejich hranice jsou. Co je jim příjemné a co už je omezuje nebo se jich dotýká. Mnoho dospělých zneužívá sama sebe. Neustále překračují své vlastní hranice v naději, že tím získají lásku a přízeň okolí. Mnoho dospělých překračuje a nerespektuje hranice lidí kolem sebe. Ve snaze urvat pro sebe co nejvíce pozornosti, prostoru či jiného zdroje. A mnoho dospělých také očekává, že lidé kolem nich snad mají hranice.

  • Kapitola 8 – Babičky a jiná pokušení

    BABIČKY

    Tato kapitola je příběh o tom, jak důležité je ustát tlak okolí. A počítejte s tím, že to prostě přijde. Moje rada je:

    Nebuďte na to sami. Buď vás podpoří váš partner, nebo kamarádka. Ale pro chvíle krize mějte někoho, kdo vás podrží.

    Na začátku příběhu chci napsat, že si velmi vážím našich babiček a mám je moc ráda. A vím, že naše děti je naprosto milují. Jezdím s oběma babičkami každý rok na měsíc na dovolenou. Prostě dětičky, babičky a já. A jsem za to moc vděčná a šťastná.  Jsem ráda, že máme tenhle báječný měsíc v roce možnost společně prožívat. Takže jim vlastně chci tuto kapitolu věnovat s velkou úctou, protože babičky všechny svoje skutky dělají v tom nejlepším vědomí.

    A to je třeba chápat a myslet na to. Babičky jsou super, věnují dětem pozornost, mazlí se s nimi, vaří jim několik výborných jídel najednou, jsou moc hodné a vždy ochotné pomáhat. A vlastně věci dělat za děti. Moje mamka pašuje na každou procházku s dětmi bonbony v tajných kapsách. Vždycky u sebe někde najde nějakou sladkost. Mám pocit, že to je pozůstatek našich výjezdů do Žitavy za dob komunismu. Takhle přesně pašovala do Žitavy marky a zpátky salámy. Alešova mamka je zase mistryně v naslouchání, má vždycky pochopení pro každou trotlovinu, kterou děti vymyslí.

    Takže naše děti milují babičku Soničku, protože je to babička bonbonek a samá akce a zážitek.

  • Kapitola 9 – Pravda je pravda

    PRAVDA A LEŽ

    Mnoho rodičů si na seminářích stěžuje, že jejich děti lžou. Za mě je potřeba odlišit příběhy, které jsou plné dětské fantazie a prostě patří do dětského vývojového programu, od skutečného lhaní, které ale často děti kopírují od rodičů. Mnohdy vůbec nevědí, že lžou. Nebo mají děti strach říct pravdu, protože se bojí přiznat selhání. Některé se bojí trestu, některé chtějí být v očích rodičů lepší, některé chtějí získat lásku a přízeň. Těch důvodů je mnoho. Jedno je jisté, dřív než začneme dítěti vyčítat, že lže, zamysleme se nad tím, proč dítě lže. Čemu se tím vyhýbá, nebo naopak, co tím chce získat? Jaký je jeho vnitřní proces? A především, co v našem chování vede dítě ke lhaní? Kdy lžeme my?

    A pardon, my vlastně nelžeme, my jenom neříkáme dětem věci, jak jsou, protože by jim nerozuměly, nebo by pro ně byly moc těžké. Takže to vlastně usnadňujeme sobě.

    Byli jsme na návštěvě u kamarádky, dvojčatům byly asi tři roky a jejím dětem čtyři a pět let. U kamarádky byla zrovna na návštěvě její mamka, a ta dala na stůl nějaké sladkosti, které nejsou jedlé ani pro dospěláky, natož aby to patřilo do jídelníčku malých dětí. Koukly jsme se na sebe a obě jsme věděly, že tohle fakt ne. Kamarádka zavolala svoje i moje děti a začala jim vysvětlovat, proč to nemají jíst. K mému velkému překvapení jim řekla, že tohle hrozně moc pálí. Přitom jim ukazovala něco, co bylo zjevně polité čokoládou. Chtěla si prostě ušetřit vysvětlování, proč tohle nemají jíst, ale u toho lhala. Její děti kývly, že pálivé nemají rády a šly si hrát dál. Adam se k nim přidal. Týta, se tvářila jako že dobrý, ale měla ten svůj výraz, kdy přesně vím, že to ještě neskončilo. Že tohle potřebuje prozkoumat.

  • Kapitola 10 – Srovnávání

    SROVNÁVÁNÍ

    Otázka na tělo hned na začátku. Srovnával vás někdy někdo s někým? A jak jste se cítili? Co jste cítili k tomu, s kým vás srovnávali? Nebo ukazovali vás jako příklad pro někoho jiného? Myslím tím: „Podívejte se tady na Moničku, jak se jí to pěkně povedlo. Takhle se to má dělat.“ Znáte to? Pokud znáte tuhle podobu, tak jak vám bylo? Měli vás za to ti, pro které jste byli příkladem, více rádi?

    Upřímně, tohle já znám velmi dobře. Znám obě role. Znám, když mě dávali dospěláci na táboře za vzor ostatním dětem. A ti ostatní mě pak měli za arogantní kr..u. Vlastně mi tím posunuli startovací čáru. Tu pomyslnou čáru pro budování kamarádských vztahů, a to někam daleko od ostatních. Někam dozadu k samotce. Zpětně ještě jednou velké díky dospěláci, ale nechci.

    A taky moc dobře znám tu druhou, tu nedostatečnou. A tu mám hodně hluboko v sobě. Moje maminka pro nás, tedy mě i bráchu, našla ideální vzor. Byla to dcerka maminčiny kolegyně z práce. Budu ji říkat třeba Naďa. Jak já jí nenáviděla! Vlastně na rovinu: Jak já ji nenávidím! Už ani nevím, kolikrát jsem za svůj život slyšela, co všechno Naďa studuje, jak se pěkně učí, jak jí to jde, jak doma mamince pomáhá, jaký mají hezký vztah s maminkou, jak je chytrá, úspěšná, jak pracuje v zahraničí, jak se jí daří všechno, na co jen pohlédne, bla, bla, bla… S bráchou jsme si vždycky zalezli do pokojíčku a tam jsme si z ní dělali legraci a nasazovali na ni. Začali jsme ji nesnášet. Tedy ne skutečnou Naďu, ale tu, kterou nám máma předhazovala. Víte, ale děti vlastně moc nedělají rozdíly.

  • Slovo závěrem – Co bude dál?

    PŘEDMLUVA

    Cílem bylo popsat základní princip zdravého vztahu a ten můžete sledovat všude a za vším. Každá rodina má své bolístky a každý vývojový program dítěte nese jiné situace. Možná jste se v něčem poznali a nelíbí se vám to. Neobviňujte se, netrestejte se, prostě to vezměte, jak to je. Děláte to nejlepší, co umíte a hledáte cestu, jak to dělat ještě lépe. A cesty jsou. To jsou dobré zprávy.

    I když to teď možná tak nevnímáte, je dobré si uvědomit, že učení je také proces. Není to jako lusknutí prstů a je hotovo. Pojďme si popsat jednotlivé kroky, jak na sebe navazují.

    KROK PRVNÍ: UŽ VÍM

    A to je super. Protože pokud nevím, nemohu nic měnit. Navyšuji tak vlastní sebeuvědomění, což je základ. Někdy to vím hned a jindy to potřebuji pozorovat. Vnímejte, v jakých situacích vám není příjemně. Pozorujte svůj vlastní vnitřní proces.

    KROK DRUHÝ: PŘIJÍMÁM SE, NEHODNOTÍM SE

    Není jednoduché vidět, že se stresové situace nevyvíjí, jak bychom si za klidového režimu představovali. Ano, to je možné. A také je možné, že se nám to ještě několikrát nepovede. Protože jsme v procesu. Čím více se budeme zlobit sami na sebe, tím delší proces bude. Vím, někdy je těžké vnitřního kritika umlčet. Ale zvládneme to. Jaký byl proces vašich dětí?

Zvu Vás na autorský seminář „Spolubytí s dětmi“